Irsko

Na konci listopadu jsem se spolu s patnácti spolužáky ze třetího ročníku zúčastnil odborné praxe v Irsku. Celkem dva týdny jsme strávili v městečku Mallow, poznávali irský život a samozřejmě i místní putiky. Na druhou stranu jsme tvrdě hákovali (pracovali, tedy pokoušeli jsme se o to) a snažili se nezemřít na bolavá záda.

Společné foto v kanceláři „Your International Training“ s Tarou Breslin, která vše zařizovala.

ODLET!

Neděle byla pro všechny naprosté utrpení. Museli jsme brzo vstávat a to se nikomu nechce, zvlášť o víkendu. I přes ranní trauma jsme se všichni sešli na letišti, kupodivu včas. Prošli jsme kontrolou přísnější než naše přijímačky a pro jistotu jsme se vyptávali, zda jsme u správné brány. Hned od několika zaměstnanců jsme dostali odpověď, že ano. Kdo by tedy čekal, že jsme správně opravdu nestáli. Naštěstí jsme náš let bez problému stihli.
Po přistání v Dublinu následovala cesta autobusem připomínající plavbu v bouři. Když se naše vozidlo konečně dokodrcalo do Mallow, byli jsme neskutečně šťastní. Seznámení s našimi hostitelskými rodinami a večeře bylo to jediné, co jsme ten večer zvládli.

A tak nám to začalo…

V pondělí přišlo to, na co jsme se všichni náramně těšili: školení BOZP. Abych pravdu řekl, těch osm hodin jsme jen tak tak přežili. Naštěstí někdo zavelel, že se večer jde poznávat místní kultura.

Kde jinde bychom se tedy měli sejít, než v baru. Ze všeho nejvíce bych vyzdvihl ochutnávku světoznámého piva Guiness. Pili jsme ho opravdu statečně, ale musím konstatovat, že i Černá hora je lepší. A jelikož se nejvíce lidí schází v, pubech”, scházeli jsme se tu i my. Poznali jsme spoustu lidí a příběhů a to bez chmelové šťávy moc nejde.

Dělání, dělání, to nám hrůzu nahání!

Ať už jsme si to přiznali, nebo ne, jeli jsme sem za prací. Každý byl přiřazen do firmy a v úterý ráno vydán na pospas osudu. Tedy až na mě. Já měl to štěstí a dostal jsem hned první den volno. Nechyběla procházka a návštěva knihovny. Lhát vám nebudu, nic zajímavého jsem tam neobjevil.

Pracoviště u společnosti Fitzgerald – foto: Matěj Trojan [3.D]
Další den jsem si i já musel zašpinit ruce u místních řemeslníků. K mému překvapení se mým spolupracovníkem stal Pranus, původem z Litvy. Nejdříve jsem se bál, že na mě spustí litevsky a já budu v háji i přesto, že konečná stanice linky C je tak daleko. Díky bohu uměl anglicky, a to velice dobře. To se bohužel nedá říct o místních. Sice Irsko je anglicky mluvící země, ale zprvu se nám zdálo, že všichni mluví čínsky. A zkuste si tomu rozumět.

Chvilkovou jazykovou bariéru jsme nakonec překonali a den co den jsme podávali výborné pracovní výkony. Během praxe jsme se setkali se vším možným. Já se patlal ve spárovací hmotě, jíní si zase zaběhli maraton se střešními taškami. Nabité zkušenosti něco stojí, a tak jsme na konci byli všichni, jak bylo výše předesíláno, naprosto vyčerpaní. Únavu naštěstí potlačila radost z báječných čtrnácti dnů a zřejmě i díky tomu jsme se nezhroutili.

Výlet s polskými bratry

Součástí naší výpravy byla i návštěva několika zajímavých míst. A jelikož krásy Irska objevovali i Poláci, octli jsme se na společné palubě. Napoprvé jsme zavítali do pevnosti Charles Fort na jižním pobřeží Irska.

St Colman’s Cathedral, Cobh

V autobuse jsme samozřejmě neztratili dobrou náladu, a tak naší cestu doprovázel náš úžasný zpěv. Kupodivu na písničku We Will Rock You se přidal i pan řidič. U pobřeží jsme ještě chvíli zůstali. Konkrétně na pláži, kde se někteří jedinci i vykoupali. Brrr. Příjemnou sobotu jsme zakončili nákupy v Corku.

Efko v Charles Fort…

Na nedělní náladě se podepsala únava a nikomu se nic moc nechtělo. I přes to jsme byli uchváceni novogotickou katedrálou a myslím, že každému spadla brada. V Cobhu jsme také prošli muzeem Titanicu, to ale bohužel za moc nestálo. Ani dnes nás nákupy neminuly, a proto jsme se stavili v největším obchodě s irskými výrobky a suvenýry. Z mého pohledu, ponožky s ovečkami byly dobrá koupě

Déčko na pláži…

 

Zazvonil zvonec a pohádky je…
ne, jen zase škola

Náš výlet se chýlil ke konci. V pátek jsme dostali volno a večer jsme strávili na divadelním představení pořádané místní školou. Byl to muzikál Aladin, který se opravdu povedl. Až na to, že jsem viděl toho nejděsivějšího Džina za celý svůj život. Nic moc zábavného už se nedělo a to ani v baru.

Děvčata a Dr. des. Jan Tesař v jedné z místních hospod

Každý si sbalil. Někdo do kufrů nacpal o pět kilo víc, než s čím přijel a někdo zase o pár litrů whiskey navíc. Na letišti sice nastalo nějaké mezizavazadlové čarování, ale nakonec se odlétalo bez nadváhy a příplatků. Jenom jeden nejmenovaný si chtěl vzít s sebou do letadla marmelády. Ano, všech šest zůstalo v dublinském koši.

Největší šok dne přišel v Praze. Byla tu nehorázná zima. Loučení, kdy jsme si připadali jako banda rampouchů, sice bylo smutné, ale každý už se těšil domu.

Nakonec dodám, že se celá akce velmi vyvedla. Poděkování patří panu profesoru Tesařovi, který vše zařídil a přežil s námi dva nezapomenutelné týdny. Také děkuji všem zúčastněným, bylo to skvělé!

Text: Viktor Rychlík [3.D]
Fotografie: Jana Zahradníčková [3.F]

 


miniROZHOVOR

Jak celou stáž hodnotíte?

Dr. des. Jan Tesař: Hodnotím ji pozitivně. Studenti, kteří se zúčastnili, splnili to, co se od nich očekávalo. Skutečně dobře pracovali ve firmách a využili naskytnutou příležitost naplno – i mimo pracovní dobu se snažili komunikovat v angličtině s rodinami nebo v rámci města.

Jak vlastně projekt vznikl?

Měl jsem iniciativu, aby mezinárodní spolupráce na naší škole začala fungovat. Ředitelství nápad podpořilo, a tak bylo dalším krokem vypracování projektu, na který bylo možné získat finance z Evropských peněz. To byl právě projekt Erasmus+, který v rámci středních škol podporuje odborné stáže. Vše jsme připravili, projekt prošel schvalovacím řízením a nakonec byl vybrán grantovou agenturou.

Jaký je Váš postoj k cestování do ciziny? Cestujete rád?

Teď už mnohem méně rád, než dřív. Když jsem byl mladší, veškeré příležitosti v cizích zemích jsem vyhledával a sám jsem byl účastníkem programu Erasmus na univerzitě, kdy jsem strávil rok studiem v Anglii, v Essexu. Tři roky jsem se věnoval doktorskému studiu v Německu, v Mnichově. Během této doby jsem měl možnost zúčastnit se mnoha konferencí po celém světě. Také jsem velmi často jezdil do Ruska, kde jsem strávil rok života.

Kterou zemi jste si nejvíce oblíbil?

Je to složitá otázka, každá země je něčím zajímavá, ať už architekturou, důrazem na památky, podnebím, nebo obyvatelstvem. Moje nejživější vzpomínka je právě na Irsko, které mě velmi překvapilo mentalitou tamějších obyvatel. Na všechny z nás Irové působili velmi přátelsky. Doslova se s vámi naprostý cizinec pustil na ulici do řeči, není to jako v Čechách, kde si každý hledí toho svého.

Chtěl byste něco vzkázat studentům?

Rád bych pozval všechny studenty druhých ročníků na informační schůzku, která se uskuteční v pátek 21. 12. Bude se jednat o prezentaci prvního turnusu, kde budou přítomni také zúčastnění studenti.

Děkujeme Dr. des. Janu Tesaři za poskytnutí rozhovoru,
zpracoval: Tomáš Bajer [3.D]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *