Brutalismus a jeho krása

Dokonale zapamatovatelné označení architektonického stylu, zapamatovatelná architektura, mohutná, masivní, hmotná, pobuřující veřejnost, odmítaná z důvodu, že se nehodí do prostředí měst (hlavně historických částí), dnes je naopak snaha její chápání jako historické památky, jako nesmazatelné stopy historického vývoje – tak lze definovat tento jedinečný styl 50. – 70. let minulého století.

Peter a Alison Smithsonovi při práci

Oficiálně se uvádí, že označení je odvozeno od francouzského slova béton brut (drsný/hrubý beton), ale tak trochu z bulvárního architektonického prostředí se proslýchá, že název začali používat autoři takového typu budov, angličané Peter a Alison Smithsonovi a že Petrovo záměr byl, aby pojmenování nového stylu neslo část jména jeho ženy Alison – brutALISmus. Kvůli ženám zkrátka dělají muži různé věci.

Budova střední školy v Hunstantonu v Anglii, 1954 (Smithsonovi)
· viditelná nosná konstrukce, dokonce i viditelné vedení potrubí, přiznaný materiál (pohledový beton a kov), dominantou školy se stala kovová konstrukce, která nese požární vodní nádrž.

Přiznání surového pohledového betonu je pro toto hnutí typické, není to však jediný výrazový prostředek brutalistů. Dalšími používanými materiály jsou režné zdivo, keramické nebo dokonce kamenné obklady, patinující ocel Atmofix, sklo. To vše použité na velkých plochách a výrazných hmotách.


Cílem mladých brutalistů bylo záměrně ohromovat, vyjadřovat jednoznačnost, mít pádný projev, zavrhnout staré slohy a ukázat „drsnou poezii“ jejich hnutí. Inspiraci jistě našli u velikána moderní architektury Le Corbusiera a jeho kolektivního domu Unité d’habitation (masivní hmota na širokých sloupech s přiznaným pohledovým betonem a dokonce i otisky bednění).

Unité d‘habitation v Marseille (bytová jednotka), 1947-1952 (Le Corbusier)
· inspirací brutalistů je bezesporu světoznámý architekt, teoretik, urbanista, experimentátor, vizionář – Le Corbusier
· pro autora je železobeton stejně krásný jako jiné stavební materiály a uplatňuje jeho pohledový vzhled
· těžká velká hmota kolektivního domu spočívá na masivních sloupech, prostory pro bydlení jsou doplněné i o vybavenost

Praha brutální

Tehdejší Československo nezaostává a ve větších městech se brutalismus objevuje jako houby po dešti. Nesmíme ho chápat jako projev socialismu, ale právě naopak, je to projev západních tendencí architektury. Uplatňuje se na budovách hotelů, kulturních zařízeních, ve velké míře na administrativě a úřadech, obchodních domech ale i na stavbách inženýrských. V Praze vzniká například budova bývalého Federálního shromáždění (dnešní Nová budova Národního muzea),

Dům bytové kultury
· dnešní obchodní dům DBK na Budějovické (Věra Machoninová) přezdívaného podle nápisu dbk „ollok“

Dům bytové kultury (dnešní DBK na Budějovické, viz foto výše), obchodní dům Kotva, Nová scéna Národního divadla, Centrální dispečink DPP, budova Centrotex nad stanicí metra Pražského povstání, Velký strahovský stadion, nebo Barrandovský most, ale hlavně stavba v současné době nejdiskutovanější, bývalý Ústřední dispečink tranzitního plynovodu a Federální ministerstvo paliv a energetiky, souhrnný název komplexu budov je Transgas v lukrativní lokalitě centra města.

Budova bývalého Federálního shromáždění – Nová budova Národního muzea (Karel Prager)

Obchodní dům Kotva (Věra a Vladimír Machoninovi)

Bývalý Transgas

Budovy vznikaly v letech 1972 až 1978 ve spolupráci projekčního týmu architektů Václava Aulického, Jiří Eisenreicha, Ivo Loose, Jindřich Malátka, Jana Fišera a konstruktéra Jiřího Kozáka. Komplex tvořil dispečink (řídící centrum s nejnovějším počítačovým vybavením té doby), dvě vysoké administrativní budovy a úpravy parteru.

Těžká hmota dispečinku obložená žulovými dlažebními kostkami „levituje“ nad zemí a tvoří kompoziční horizontálu. Netradiční hmotné opláštění zajišťovalo dostatečnou akustickou izolaci proti hluku z okolní rušné komunikace a vibracím ze železničních tunelů pod stavbou. Vibracím dále zamezuje i uložení objektu a to na dvojici ložisek a dvojici šikmých vzpěr.

Celý objekt je vynášen shora, až teprve na střeše je nosná konstrukce v podobě ocelových svařovaných Vierendeelových nosníků vidět. Architekt Jiří Eisenreich komentuje tuto část stavby slovy: „Chtěli jsme dosáhnout dojmu letu a vznosnosti, pocitu adekvátnímu širokému rozvoji technického myšlení a stupni jeho schopnosti ovládnout hmotu.

Mohutné věže administrativy mají regulovanou výšku na 33,75m s ohledem na blízkou budovu Národního muzea. Jejich konstrukční systém tvoří ocelový skelet, můžeme dokonce mluvit o superkonstrukci. Osm masivních podpor je na vnějším plášti a jeden supersloup je uprostřed. Sloupy vynášejí rámy, opět typu Vierendeelových nosníků, ovšem vždy jen ob jedno patro.

Takové řešení umožňuje maximální uvolnění dispozice. Stropy dispečinku i administrativních budov jsou ocelobetonové s betonovou deskou na profilovaném plechu. Nejedná se ale o konstrukci spřaženou a plech je profilovaný mírněji, než trapézový typ.

Černo-hnědá kovová kostra výškových budov je z patinující (předkorodované) oceli Atmofix a jakožto nový materiál je hojně uplatňována. Předpokládalo se, že dvouúrovňový parter kolem objektů bude pěší křižovatka, pulsující a přesto vybízející k odpočinku například u kašny se „vznášející se“ koulí a úžasným brutalistickým chrličem vody, s pohledem upřeným na zábradlí vyrovnávacího schodiště ve tvaru velkých plynových trubek, které zde mělo být jako připomínka hlavní funkce komplexu.

Přítomnost nebo minulost?

O Transgasu budeme brzy mluvit už jen v čase minulém, protože od února letošního roku probíhá celková demolice objektů. Stát komplex nepovažuje za kulturní památku, ani apel ze strany Klubu za starou Prahu nezvrátil striktní a nekompromisní rozhodnutí Národního památkového ústavu: „Areál nevytváří městotvorné prostředí a hmotově i měřítkem poškozuje prostředí městské památkové zóny“. Z vyjádření tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana: „Nemovitosti jsou nevhodně začleněny do okolí. Detaily staveb, fasád a zábradlí jsou mimo lidské měřítko (pozn. reakce autorky článku – Vždyť to je právě brutalismus). V areálu se neudála žádná významná kulturněhistorická událost. Domy nejsou významným příkladem brutalismu“ (pozn. reakce autorky článku – vrrr!!!).

Na základě takových závěrů má současný majitel, firma HB Reavis volnou ruku, celý areál bourá a na jeho místě má záměr postavit nové polyfunkční budovy. Můžeme už jen tiše doufat, že nové budovy od architektonického studia Jakub Cigler Architekti budou za několik let stejně obdivované jako bývalý Transgas a budou v nás vyvolávat stejné emoce, bude-li je v nejhorším možném scénáři čekat stejný osud.

Tereza Pohanová

Zdroje























Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *