30 let od Sametové revoluce

Loňský listopad náležel oslavám jednoho velice důležitého výročí. Výročí 30 let od sametové revoluce. Již tři dekády se můžeme svobodně vyjadřovat, cestovat, vzdělávat se, volit a dělat spoustu dalších, v dnešní době samozřejmých věcí. Důležité je však nezapomínat na skutečnost, že to vždy samozřejmost nebyla a být nemusí. Musíme si tedy svobody vážit, nezneužívat ji a hlavně ji chránit pro další generace. V rámci oslav mi bylo jasné, že musím poprosit pana profesora Šlofara, zda by pro časopis neřekl něco málo o tom, jak se taková událost vlastně odehrála, jelikož je jedním z mnoha odvážných, díky kterým máme dneska svobodu.  

Jak vzpomínáte na 17. listopad 1989?

V ten den jsem byl s Klubem českých turistů na večírku, který trval až do rána, to bylo v pátek. V sobotu ráno mě probudil telefon, když mi volal táta a ptal se mě, jestli vím, co se děje, ať si zapnu televizi. Nemohl jsem se odtrhnout od obrazovky, sledoval jsem úplně všechno, tedy všechno to, co nebylo cenzurované. Byl jsem z toho zděšený, hned jsem sedl na autobus a jel k rodičům, kde jsme všechno prodiskutovali. Různě jsme volali známým, a ti taky věděli maximálně to, co bylo v televizi. Zmlácený dav studentů, jeden student dokonce mrtvý… Říkali jsme si, jak je to možné?

Havel = nepřítel státu

V neděli začaly protesty studentů a stávky hlavně divadel – nejprve Činoherní klub nebo Realistické divadlo, potom další… Objevovala se tam jména, které jsme v životě neslyšeli. Třeba jediné, co jsem o Havlovi věděl, že je to nepřítel státu. Taky co chcete na severní Moravě mezi komunisty, měli jsme zkrátka minimum informací. Nepatřili jsme mezi disidenty a ani mezi komunisty, byli jsme obyčejní lidé. Naštvaní jsme ale byli pořádně.

„Vzít řemen a mlátit přes hlavu“

V pondělí jsem přišel do školy, tehdy jsem učil na učilišti. Z toho dění byly velmi rozpačité děti, ale i učitelé, protože většina z nich byli ve straně, hlavně “mistři odborné výchovy”. Měli jsme poradu a tam jeden z těch komunistů vykřikoval: „Co si to ti studenti dovolují, já bych na ně vzal klínový řemen a mlátil je přes hlavu!” Pořád jsme nevěděli, co se děje. Bavil jsem se s bratrem a ten mi říkal, že zajedeme do Ostravy. Měli se tam na náměstí scházet studenti a vykládat, co se v Praze děje. Tak jsem se ve středu sebral a jel. Takhle plné náměstí jsem viděl maximálně na prvního máje. Byli tam studenti z Prahy. Některé jsem znal, protože byli z Frýdlantu, z toho našeho městečka.Od těch jsem se dozvěděl, co se všechno stalo, co se odehrálo na Národní třídě.

Špinavé svědomí

Vrátil jsem se zpátky domů a večer u mě zazvonil ředitel školy (velký komunista), jestli nevím, co se děje. Říkal jsem: „Co já můžu vědět” – „No já slyšel, že jsi byl v Ostravě”. Jak to mohl vědět, jsem netušil.. Tak jsem mu sdělil, že tam byla demonstrace, že jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací. Bylo vidět, že největší strach má z toho, že se budou věšet komunisti. Samozřejmě neměl čisté svědomí, jako většina z nich. Měl strach, že budou nějaké násilnosti, ale uklidnil jsem ho, že se o žádných nemluvilo. 

Děti proti vlastním rodičům

Ve čtvrtek jsem přišel do školy, to už byla na další pondělí vyhlášena generální stávka. Všichni učni seděli v šatně a odmítali jít do tříd. Říkali, že drží s těmi pražskými studenty a budou rovněž stávkovat. Nikdo si s nimi nevěděl rady a za mnou přišlo vedení, ať je přesvědčím. Odpověděl jsem jim, že je rozhodně přesvědčovat nebudu, že s nimi souhlasím. Všichni učni byli budoucí dělníci, soustružníci, frézaři, zámečníci. Zajímavé bylo, že jejich rodiče byli většinou komunisté a jejich děti byly proti nim. 

Dělnická třída a inteligence bok po boku

No a potom přišla Letná. Do Prahy jsem však nejel, sledoval jsem to v televizi. Ředitel naprosto rezignoval a já se se svými studenty domluvil, že půjdeme ve spolupráci s místním gymnáziem také stávkovat. Já jsem vedl studenty z toho našeho učiliště a dva kolegové vedli studenty z gymnázia. Byli jedni z mála, co měli odvahu na tom gymnáziu vystoupit. No a tehdy tam bylo náměstí. Potkala se tak dělnická třída s inteligencí, což bylo úžasné. Mohlo jich být opravdu kolem šesti tisíc. Na náměstí dorazili studenti z Prahy, znovu opakovali požadavky a mluvili o aktuálním dění, že je nějaká vyšetřovací komise a tak dále. Doporučili nám založit Občanské fórum, tak jako všude jinde. Shromáždění se rozpustilo a já jsem si se svým bráchou a s jeho kamarádem sedl do hospody. Diskutovali jsme a nakonec jsme si řekli, že je třeba Občanské fórum založit. A založíme ho my. 

„Přijďte večer, přijďte večer”

Sebrali jsme se a s pomocí kamarádů jsme všude vylepovali ručně psané plakátky. Dokonce tam byl tatínek, který měl s dítětem takový velký transparent „Přijďte večer, přijďte večer” a jezdil s ním na saních. Večer se na náměstí sešlo okolo čtyř tisíc lidí. Kamarád přitáhl na saních aparaturu, aby bylo slyšet. A teď kdo to svolal? Brácha i jeho kamarád utekli, nechtěli se do toho zapojovat, takže to padlo na mě. Promluvil jsem, že bychom měli založit Občanské fórum, že se nikam necpu, ale jestli do toho jde někdo se mnou. Několik lidí se přihlásilo, nakonec jsme si zazpívali hymnu. V hospodě se nás sešlo pět a tak jsme založili Občanské fórum.

Výměna poslanců

Každý večer jsme se scházeli na náměstí a říkali, co je nového. Přidávali se další lidé a my si zvolili své mluvčí – mě a dva kolegy. Začali jsme chodit po místních fabrikách, kde jsme pomáhali zakládat jejich OF, ta pak jednala s vedením podniku. Naše OF bylo městské a tak jsme začali jednat s tehdejším městským národním výborem. Tam samozřejmě byli samí komunisté a měli obrovský strach, protože neměli čisté svědomí. Nikdo ale neměl zájem jim ubližovat. No a tak to pustupovalo dál a dál a nakonec to dopadlo stejně jako v parlamentu, kdy byli vyměněni komunističtí poslanci za nekomunistické a Havel byl zvolen prezidentem. Také u nás, v malém Frýdlantu nad Ostravicí, byli vyměněni poslanci národního výboru a byl zvolen nový starosta, bývalý ředitel gymnázia. Jeho tajemník jsem byl já, čímž jsem začal svou komunální politickou kariéru.

„Všem, kdo nás poslouchají…”

Bylo to strašně živelné. Vzpomínám na věci, jako když jsme připravovali každý večer nějaké setkání. K tomu bylo potřeba mít materiály, ale protože žádné nebyly, tak jsme to různě opisovali na stroji – kopírky tehdy nebyly. Běhal jsem z jedné fabriky do druhé, se školama to bylo stejné. K tomu byla zima, takže když jsem večer přišel domů, strkal jsem si chodidla mezi žebra topení, aby mi neumrzla. Každou chvíli zvonil telefon. To jsme vždycky začínali tím, že jsme zvedli telefon a řekli jsme: „Všem, kdo nás poslouchají…”, protože StBáci odposlouchávali velice pozorně. Bylo to slyšet jednoznačně. Jakmile jsme zvedli telefon, tak bylo slyšet “lup”. Odposlouchávali nás odhadem měsíc. Takže už vím, jak se tenkrát ředitel dozvěděl, že jsem byl v Ostravě.

Blonďatá dívenka

Taková blonďatá dívenka při jednom shromáždění řekla, že by taky ráda pomáhala, třeba psát na stroji. V té době jí bylo asi dvacet let. To bylo v listopadu 1989, no a v srpnu 1990 jsme měli s tou dívenkou svatbu a v prosinci 1990 se nám narodil první syn, dodnes jsme spolu. Takže pro mě to byly hodně zajímavé chvíle, na které nezapomenu. Bylo to hodně akční, hodně emotivní. Pro mě to nastartovalo dráhu komunálního politika, která skončila v roce 94 s dalšími komunálními volbami, kde jsem už neprošel.

Když se ohlédnete zpět, jakým dojmem to na Vás působí?

Některé věci mne mrzí. Mrzí mě například to, že lidé, kteří profitovali z komunistického režimu, z něho profitují dodnes. Jsou to pořád stejní lidé a jsou na komunální úrovni, ale i na té nejvyšší úrovni. Jsou to podnikatelé, nebo pseudopodnikatelé… Prostě dovedli v tom chodit tehdy, dovedou v tom chodit teď a jsou nedotknutelní. To mě štve.

Mrzí mě, když někdo řekne, že za komunistů bylo líp. To si říkám: „Tak poslouchej, jestli tohle říkáš, přál bych ti, abys jako já žil 25 roků za komunistů na severní Moravě, protože tím pádem víš opravdu prd o životě.“ Já nebyl ani komunista, ani donašeč. Nikdo z naší rodiny. My jsme se dobře neměli. Já si myslím, že všechno je teď lepší, než bylo tehdy. A jsem ochoten o tom diskutovat s kýmkoliv a dát takové argumenty, které jsou nevyvratitelné.

Ale zas na druhé straně mě těší to, že studenti a vůbec mladí lidé v dnešní době jsou úplně stejní jako před těmi třiceti lety. Nenechají se zmanipulovat médii, nedají se zmasírovat politickými stranami, nedají se obalamutit. Nevyhovují jim takové ty obecné pravdy a nenechají si brát to, co je jejich. Zato jejich rodiče, nebo třeba prarodiče, ti se nechají zviklat. Nechají se zkorumpovat jízdenkou, nebo pětistovkou nebo něčím takovým. To ti mladí ne. A to je dobře. Jsou pořád stejní, stejní jako jsme byli tehdy my.

Děkujeme panu Mgr. Tomášovi Šlofarovi za rozhovor. 


Kolektiv autorů


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *